V prvních emailech letošní šifrovací sezóny s předmětem Kdo a kdy kam může byly Svíčky jediné, na které jsme chtěli všichni. Nakonec Janča prohlásila, že půjde na maraton, když je nás tolik, Pindu ovládla paranoia, že by nestihl odlet do Francie a o tom, že je Michal ještě naživu nás přesvědčil až omluvný email obdržený 2 dny před hrou. Špatná předpověď nakonec způsobila, že i všichni další potenciální spolusoutěžící radši zůstali doma (a dobře udělali). Takže nakonec jsme šli ve třech.

Já s Luckou jsem jel hromadně s Brna a o zábavu na cestě se starala nebohá kachna, která byla několikrát vykuchána a vycpána deštníkem (a to byla ještě ta lepší část, o tom zbytku nedokážu psát). Mates utíkal čertvíodkud a skoro to stihl i na zahájení.

První šifra -Hello Kitty- byla rozkošná. 3D puzzle se nám nejdřív skládat nechtěly, ale nakonec se to zvrhlo do závodů, čí půlka bude větší. Honza:Lucka:Matěj 55:53:0. No a pak už jsme to skoro měli. Nejdřív se nám nechtělo chodit, pak se nám nechtělo líbit, že cesty nejsou spojité a potom se nám nechtělo číst to, co jsme přeskakovali. Možná proto jsme tam byli docela dlouho. Ale starty nikdy nebyly naší silnou stránkou.

Dlouhý přesun na Kříb jsme si krátili přeskládáváním obou půlek Hello Kitty do jednoho celku. Po jedné. Lucie nechtěla mapovat ani psát příchody ani nosit Hello Kitty, tak si pak připadala trochu zbytečná.

Když jsme odhalili, jak graficky znázornit kal a jak se jmenuje ten týpek od Máji (přišli jsme i na mys), už to šlo ráz na ráz: „Tyjo, tady na začátku by mohlo být \\\’výkal\\\’.“ „Nojo a tady uprostřed \\\’myslitel\\\’.“ „Anebo myslivec.“ „Hele a není to třeba \\\’skákal pes\\\’.“.„To už přece měli Vepři na Kachně“. Lucie, která se konverzace neúčastnila, si připadá trošku zbytečná.

U kostela bylo pěkně. Písmenka jsme propermutovali rychle a zatímco Mates běžel k občerstvení, hráli jsme s Lucií piškvorky. Po telefonátu „Mám jídlo, přijďte sem, nebo ho s ním,“ jsme hru pozastavili, koukli na čísla na buřtech a snědli jsme je. A protože s plným žaludkem se špatně myslí a dobře sedí, poseděli jsme se asi dvě hodiny, než jsme se rozhoupali zavolat nápovědu. Hlavně ty párky byly tečka a čárka, tak jsme pořád chtěli, aby čísla 37 a 12 zastupovala čárky. Jak říkám, musí to být v souladu s tím, co nám říkal párek. Když jsme čísla zahodili, tak už to šlo docela hezky. Dělení práce jeden hlásí čísla, druhý k tomu řekne čárka/tečka a třetí píše tajenku byla klapající.

Cestou k přehradě jsme se bavili jednak tím, že jsme dokázali neřešitelnost bezvíčkové sirkové úlohy pomocí tvrzení o bazálních čtvercích, dále vymýšlením slov začínajících na baz. Bazinga, bazilika, bazilišek, bazar, bazuka, bazmek a Lucie se nám snažila vysvětlit hru, kde se hraje stolní fotbal, ale slova na sebe nenavazují nebo tak něco.

Vyzvedli jsme vlajky, vyjádřili se nepěkně o týmech, které byly rozesety tak hustě, že se mezi ně nedalo sednout a dostali gowno. Krásný nápad obarvit vlajky a nečíst modré, které má Francie a Polsko ne vypadal sice krásně, ale ani po přidání černé, žluté, zelené a oranžové barvy nefungoval. Po dvou hodinách jsme volali další nápovědu (Lucie slíbila, že bude kdyžtak na turniketu vyšívat), která nakonec pomohla. Přestali jsme obarvovat šedé, popřemýšleli nad kalkulačkou a dumali nad tím, jestli je jedna fangle třída nebo instance. Nakonec jsme vyčarovali řešení s číslem, kam jsme chtěli a dokonce zpětně přišli i na princip. Byly to třídy. A byla tma.

Cestou na kopec jsme hráli nenavazující slovní kopanou u které jsme se nakonec všichni ztratili, protože slova nenavazovala. První kus šifry se nám líbil, deset slov ano, každé z nich má sedm písmen, ano, ale nevíme co dál. Přehazujeme přes sebe přístřešek (jsme jenom 3, tak se krásně vejdem). Nakonec ten správný nápad dostala Lucie, čímž si přestala připadat zbytečně.

Prší, ale ještě se to dá vydržet. Rozbalujeme šifru i přístřešek (nyní už plnohodnotně) a luštíme. Když nám to moc nejde, přichází únava, polospánek a trudomyslnost. Když je tým jenom tříčlenný, nedá se moc spoléhat na to, že tohle dá třeba někdo jiný. Moc jiných lidí tam totiž není. I když padají otázky, jestli jde o čárku ve větě, nad písmenem nebo v morseovce a i když zmiňujeme, že i souhlásky mohou být tvrdé, nekonec dlouho tvrdneme u horní řady klávesnice, kde jsou jak čárky, tak měkké háčky. Až po několika zdřímnutích padá návrh zkusme ještě jednou ty měkký, tvrdý obojetný a postesknutí nad tím, jaká to byla kravina. Ta šifra prostě byla tak lehká až byla těžká.

Prší tak středně. Cestou ztrácíme cestu, Lucie vytahuje kompas, čímž opět dokazuje, že není v týmu zbytečná. Krosíme to dolů svahem o sklonu asi 40°, ale nakonec se dostáváme ke krytu, na osmé pozici, pět(!) hodin za Prahorama. Vevnitř je zima, ale aspoň neprší. Nejdřív čtem, ale moc nás to nebaví, tak jdeme zjistit, kam až to vede, přičemž zakopáváme o UV světlo a pak je to otázkou chvilky. Venku je sice tepleji, ale pořád prší.

Škraredý přesun pod zříceninu. Nejdřív dokopce pak zkopce pak zas dokopce a potom po skoro kolmém svahu k lávce, kterou naštěstí nacházíme. Budujeme přístřešek a začíná chcát a lejt jako z konve. Šifra byla sice delší, ale plynulá a líbila se nám moc (zuje chuje) a vůbec se nám nechtělo odněkud, kde alespoň trochu nepršelo.

Přesun po modré. V nejhorším nečase. Pláštěnky jsou na gowno. V botách moře. Teď ta modrá doprdle zase někam uhnula. Sice se rozednilo, ale to, že na další šifře nebyla poloha turniketu nás vrátilo zpátky do tvrdé reality. Nechce se nám luštit. Chceme se dostat někam do sucha a do tepla. Tak dem. Aspoň že už neprší tolik. Na kraji lesa vztyčujeme přístřešek a Lucie, na kterou právě přišlo spaní si inteligentně sedá doprostřed. Nápad s modrým Mauriciusem přichází sice celkem pozdě, ale lepší než vůbec. Vlajkovka je pak už jasná.

Hurá do Bystřice. V batozích, ponožkách a ostatním oblečení je sice víc vody než v avizovaném jezírku, ale co už. Neluštíme, jdeme na Turniket. Po krátkém vzpamatování se, rozpoznání písničky i toho, že budeme potřebovat slovo varta jdeme získat ty 4 body, co nám chybí do nuly. Půlhodinku tu počkáme. Jeden máme za sirky. A další dva dáme za domeček z karet. Vzpomněl jsem si totiž na kouzelné poskládání karet do roviny tak, aby držely pohromadě. Pak už jenom stačilo, aby Lucie a Mates zvládli postavit dvoupatrový domeček a – voilá (zvládli to).

Na mapě bohužel není ani továrna na baterie Varta, ani tam není uvedená jako sponzor. Slovo varta je od noty F, tak vyrážím na písmenko F, ale prd. Po návratu schvalujeme nápad kvarta-varta, že by to bylo alespoň hodně vtipný a skutečně – je tomu tak. Někdy touhle dobou dokončují Prahory a my jim gratulujeme.

Nejsme větší než Menšík, neznáme ani všechny jeho kamarády, dokonce ani natolik, abychom si byli jistí vloženou nápovědou „počet slabik“, kterou se nám podařilo vyscrabblit. Nakonec prolamujeme okolo desáté, a vzhůru do města, přece pro to nebudeme pořád běhat. Navíc je to kousek. Hodnotíme kladně taky proto, že konečně přestalo pršet.

Hledání rozdílů se nám líbí, nápad naštěstí přišel brzy, řešení taky, přesun krátký, další šifra taky pěkná, vybavuji si něco jako válka a várka, víc jsem si zapamatovat nestihl. Jedeme!!

U gymnázia vyzvedáváme bariérovou šifru, bohužel, svátky a data jsme zapomněli na turniketu spolu s ostatní bagáží. Tak voláme Pindovi, který balí do Francie. Po přesunu k příjmením nastává pravá třešnička na závěr. Řada šil-zhasnul-potměšil je jednoduše geniální. Stejně jako šil-páral-šil. Šifru luštíme asi hodinu a půl, dostáváme se až těsně před poslední krok (všechno máme, všechno víme, jak to přečíst), který se nám už ovšem nepodaří. S úderem první hodiny se vracíme na Turniket, kde se dozvídáme, že k cíli jsme měli opravdu nedaleko. Možná nám chyběla hodinka navíc. Možná jeden člen navíc. Možná taky ne. Co už.

Lucie spěchá na vlak, zbytek týmu opět gratuluje Prahorám a děkujeme orgům, nakonec jsme asi třetí nebo čtvrtí nebo tak nějak. Čemuž nikdo z nás nerozumí, protože jsme se hlavně v rozjezdu příliš nerozjížděli. Vyslechneme si ještě správné řešení, které většinou stejně víme. A když se ještě na Síbovu výzvu „Máte ještě někdo nějaké další dotazy?“ drze zeptám, jestli zbyla svíčková, a když se dozvím, že opravdu zbyla, a když ji pak i dostaneme, tak už ke spokojenosti nechybí skoro nic. Jenom Lucie už odjela, tak nemá nic 🙂

< Jít šifrovačku ve třech se mi nakonec líbilo, zvlášť proto, že (pokud zrovna někdo nespal) skvěle klapala spolupráce, sehranost a doplňkovost. Šifry byly vesměs spíš pěkné, škoda jen, že ty, které se nepovedly zcela podle očekávání byly zrovna za sebou a celkem brzy. Tak zase za rok.