Matrix: The Game

Fotky (Janča): Picasa

Někdy koncem února přišla zpráva od Lucky, ve které psala, že Bazingu zrovna ve dny jejích prvních narozenin přihlásila na Hru. Uspořádali jsme tedy telekonferenci, abychom vyplnili vstupní testy, bohužel jsme jimi neprošli a účast nám byla odmítnuta. Brzy na to ale Janča po návratu domů našla mrtvého klauna záhadnou obálku s klíčem. Nyní nám bylo už známo, že v sobotu 9. dubna po obědě se máme vypravit na Vyšehrad.

Matrix: The Game

VV jako Vyšehrad a Výtoň

Na Vyšehradě jsme zvolili energeticky stabilní základnu, tzn. že když se začala ozývat demonstrantka museli jsme zdolávat výšku vyšehradích hradeb. Zprávu z klíčových slov jsme sestavili na druhé čtení, takže na Výtoň jsme směřovali s hlavním shlukem ostatních účastníků Hry.

Kroužky byly hned jasné, takže jediný menší zádrhel byl, jak je pootáčet na větrném nábřeží.

Vlci žerou ovce, to je taky jasné. Ohradíme ovce. Jak? Použijeme nejmíň plotu. Je tam něco? Ne. Tak jdeme k té sokolovně. A ovce až do nedělního odpoledne zůstaly nepokořeny.

Magnoliové náměstí

Matěj zabíhá pro šifry, my se zatím usazujeme v parku. Šifry si dělíme. Já s Matějem rozkládáme kostky do roviny, odkud čte Matěj plynule Brailla. Holky s Tomem, provádí redukci abecedy na klasických 26 znaků, a tak známe obě další stanoviště, na než se dělíme do dvou skupin.

Blackbox + bluetooth = bluebox

Janča, Matěj a já nacházíme modrou krabici s logem Hry. “Že bychom konečně použili ten klíč z obálky,” uvažuji, ale schránka se dá snadno otevřít i bez něj. Dobré pobavení, ale šifra je pod schránkou.

Na luštění sedáme do blízké restaurace, kde nás servírka jakoby omylem polévá červeným vínem exceluje Janča — nejprve zpracuje osmisměrku a pak přichází se myšlenkou displeje ve druhé šifře.

Probíhá další dělení, Matěj odbíhá na Vítkov, zbylí dva míříme na Muzeum, kde už mají další šifru Lucka s Tomem.

Jindřich a Petr

S Tomášem jdeme ke kostelu na Jindřišské, holky dolušťují u Muzea a Matěj směřuje rovnou na do parčíku na Petrské, kde se zase všichni setkáváme.

Já tvrdím, že žlutomodrá šifra neobsahuje skoro žádnou informaci, ale mapa mě umlčuje, když v ní nalézáme kostel ve Švédské ulici. Duo Matěj, Tom tedy odchází tímto směrem a já zůstávám s holkami, kde si trhám ostudu, jelikož jako ten, kdo nejvíce hodiny tráví u počítače, nepoznávám QWERTZ rozložení. Po dalších několika minutách bušení do klávesnice už známe i jedno z posledních stanovišť městské části.

Rybářská

Zatímco se setmělo, spojujeme se u Mostu legií a dohromady míříme zpět na Výtoň. Zde vyzvedáváme předposlední šifru městské části. Že nás šifry nijak neposílají ven z centra, jsme si všimli už dříve, a tak doufáme, že když zašleme všechny kódy, obdržíme další instrukce. Úporně se tedy snažíme zdolat papírek s černými a bílými fleky v gridu. “Be be be, bee bee bee, be, be, be,” ukazuje Lucčin telefon, jako bychom morseovku ještě nezkoušeli. Teprve o pár desítek minut později přichází i zpráva s adresou posledního stanoviště. Matěj pro něj odbíhá a zbytek se přesouvá do strategické středové pozice na I. P. Pavlova.

Intermezzo

V McDonald’s na I. P. Pavlova jsem byl poprvé, takže jsem neměl tušení, jak je velký. Dobrou představu jsem si udělal, když po příchodu do horního patra, byly všechny stolečky obsazeny luštiči s batohy povalenými kolem a pokaždé, když jsme prošli kolem nějakého rohu a otevřel se pohled do další částí podniku, byl pohled naprosto stejný.

“Tak jo, všechno jsme poslali a nic, revidujme, co máme,” volíme další postup a snažíme se analyzovat graf Hry, zakreslujeme jej do mapy, ale stále nic neobjevujeme, dokud Matěj neutrousí poznámku: “Hele, koukněte na ty klíče, jsou ty čárky všude stejné?” V přední přihrádce auta roztroušených papírech vyhledáváme všechny klíče a chytáme se za hlavu, že jsme to neobjevili dřív.

Pozice na červeném metru se vyplatila, takže se jen sbalíme a jedeme na Chodov.

Klíčová bedna

Ano, klíčová bedna, u níž jsme využili klíč, byla na Klíčové ulici. Vybíráme šifru, fotíme se a rozvíjíme alumatky pod lampou, kde je největší tmou.

Po prvním slepém pokusu s dosazováním písmen za čísla objevujeme princip s povoláními a odpověď je tak jen otázkou rychlého počítání.

Stojí za zmínku, že zde se u nás zastavil i nějaký pán, který zachraptěl a padl k zemi i očividný civilista, netušící, co to šifrovačka je, ale po krátkém vysvětlení usoudil: “Aha, takže vy musíte být matfyzáci.” No jo 🙂

Já nic, já muzikant, já nic

Šifra z bedny nás konečně posílá do terénu (= neasfaltový povrch), na nejkontroverznější hádanku letošního Matrixu, která vypekla i nás.

Je nás pět, takže se rozdělujeme, každý na jeden provázek a po zapsání každí z linek, dáváme dohromady, co máme. I mně, jakožto člověku bez hlubšího hudebního vzdělání to připomíná notovou osnovu, píseň v tom však nevidím, ani nikdo jiný.

Jsou to noty? Jak synchronizovat jednotlivá vlákna? A co jsou ty divné větší klíče? Jaktože jsou některé klíče posuvné a jiné pevné? A proč jich je tady šest do taktu? Spousta otázek a žádné vodítko (jak se později ukázalo, měli jsme v přepisu provázků do not na papír několik chyb), a tak vzniká prostor pro bláznivé nápady — jeden z nich nás nakonec dovedl dál 🙂

Nechť to nejsou noty, ale výškový profil trasy. Vidíte to velké údolí? Je přesně ve dvou třetinách, to je jeden kilometr, takže to vyhází na Botič, no a když to prodloužíme ještě o půl kilometru — bamho — je to zastávka Na Groši.

Následuje marné prohledávání této zastávky i okolí, pomalu se rozednívá a naše nadšení klesá. Krátce se občerstvujeme v nedaleké benzínce a zkoušíme most přes dráhu, na který se výškový profil dá napasovat taky, ale moc tomu nevěříme. Po zveřejnění řešení se hodně stydíme, neb to byla pěkná šifra. Bohužel variantu hudby jsme zavrhli hned, neboť žádáná známá písnička nezačíná na pět stejných not (neboť při našem příchodu chybělo ono klíčové áčko v druhém taktu)… Tak se nám to snad stalo poprvé a naposled…

Ranní krize

Než dojdeme k mostu, je už plné světlo, takže klíčková cesta na Q je dobře už patrná. Pokus bychom na předchozí šifře něco vytýkali orgům, tak za náš druhý kufr si už můžeme zcela sami.

Polský kříž je jasný. Buď tam je sudoku, nebo není. Počet možností je docela omezený, takže čilí bychom zase hned odcházeli. Bohužel část týmu usíná (anebo jsem to byl jen já? :-), zbytku se hroutí šifrantská morálka.

Koncovka

Na šifrách P a Q jsme dohromady strávili tolik času skoro jako na všech ostatních dohromady. Škoda, na pár posledních šifrách nedělního dopoledne jsme chytli druhý dech a šly nám bez větších obtíží.

Substituci v SMSce jsme objevili po chvíli po tom, co nám zbytek zprávy sdělil, že v číslech už nic není. Máme štěstí a chytáme jeden z taxíků s šíleným řidičem autobusů, co v tovární čtvrti jezdí a přesouváme se k rybníku. Org nám zde nabízí horký nápoj ve stylovém hrníčku. Kolečko, čárka, oblouček — Matěj počítá, jaké jim dát jednoznačné hodnoty, abychom pokryli celou abecedu, já v tom později vidím trojkovou soustavu, takže jen namatchovat na nejkratším slově a za pět minut dvanáct máme i toho cara. Matěj opět využívá svých vytrvaleckých schopností, ale jak se dozvídáme od orga z auta, sám by na dalším stanovišti neměl šanci. Ostatní musíme propříště taky natrénovat 🙂

Závěr

I přes naše dvě velké boty, jsme si Matrix užili a získali tak motivaci ke tréninku na další hry. Ale dost už všeho a alou spát. I když jsou dvě odpoledne.