Hvězdný MATRIX

HESLO: GRAFOMAN. Připsal kdosi do rekrutačního dotazníku. Říkal jsem si, že je to velmi slabý vnitrotýmový vtípek a pokud dotyčnému vadí vyplněný obsah, mohl mi to říct rovnou. Ovšem nikdo se k tomu nehlásí a v menu na stránkách se navíc objevuje podivná sekce ADMIN, kam se dá heslo zadat. Lucka poté objevuje další tři hesla a do sobotního Matrixu tedy budeme vstupovat vyzbrojeni čtyřmi nápovědami. Podle počátečních písmen větví soudíme, že nám jich asi 5 dalších uniklo, ale chystání jídla je lepší než brigády u brigádního generála a tak je o posledních hodinách před hrou rozhodnuto. Navíc má Pinda doma plyšovéno křečka, který pisklavým altem opakuje věty vyřčené někým jiným. I sprosté. A když se křeček nacpe do kachny, získává stejnou schopnost i naše týmová kachna.

Na svíčkovou zacházíme do restaurace U Houbaře, kde se přesně před třemi lety zrodil náš tým. Slavnostní chvíli kazí pingl s vytetovaným tučňákem na ruce a větou, že se teda určitě nevejdeme. Kdosi konstatuje, že houbař stejně určitě není to, co býval, a tedy za vděk vezmeme svíčkovou z Potrefené husy. Tedy samotná svíčková je samozřejmě z krávy, ale z husy je její zpracování. Napráskaní jak egyptští faraoni pak zamíříme k Asuánu podzemní drahou.

Systém hry se tváří lahodně, míra těšení stoupá a po porozumění celé struktuře nastává část startu. Toto schéma, kdy mají všechny týmy pohodlný čas na nastudování pravidel, mi přijde skvělé. Čas ještě netlačí, endorfiny už jo a když tlačí i třeba svíčková z Husy, je ještě čas si odskočit. Fyzický výcvik! Sto lidí se řítí pěšinou za sborového zpěvu a přilehlé příkopy se zaplňují vyděšenými cyklisty. V kompu jsem je hledával a bojí se jich tankisté = není co řešit. Týmové blondýny hopem mezitím sosají šťávu z ovoce a lingvisti cosi luští. Celkově to vypadá z naší strany jako přepálený start.

Jdeme odevzdat bužírku (nebo jak přesně znělo to slovo na bu, s jedním ž a třemi slabikami) a vskutku jsme první. Jdeme se s bráchou podívat na nedaleké rozcestí, kde kukají dvě organizátorky a u toho hrají prší. S Prčulníkem chvíli rozebíráme gesta pro jednotlivé barvy a kartářky se nám smějí možná více, než my jim. Nápad přichází, loučíme se neformálním “kuku” a vracíme se s ulicemi Luka a Na Lukách lokalizovanými ve zcela opačné části mapy Prahy, vydání 2014, největší zobrazené území. Pražská část týmu však zná i zastávky metra, což je řádově blíže. Filmy za chvíli padají, KOCH odolává, dvě úderné jednotky se tedy zvedají a míří za intergalaktickým dobrodružstvím.

Vznášedlo ve složení já, Michal a Pinda jde ke hřbitovu, vyzvedáváme Pamflet. Hodnou chvíli tápeme, až tuším Michala napadá ANO! místo NE! a hlavní problém jest vyřešen. Alespoň si to myslíme. Ale braní písmenek z názvů ani zkratek nikam nevede a tedy je čas vyhledat čísla, se kterými šly politické strany do voleb. Tou dobou už Honza s Luckou nad námi vedou ve své větvi o jednu šifru a tak promptně bereme poslední (a nakonec asi nejlogičtější) možnost – pořadí v minulých volbách. Číst se tedy bude úplně jinde. Na začátku vět. A je to.

Na dalším stanovišti na kopci nalézám stan. Když chci zabušit na organizátora, všímám si, že si na šňůře od stanu suší ponožky a vedle stanu má odloženou injekční stříkačku. Mno, šifra asi bude kousek vedle. Byla. Jednoduché autoznačky kluci pojmenovávají, já jen píšu, případně odhadnu použitou deformaci, aby se lépe poznávalo. A je to, dostáváme se před naši druhou půlku, která má mariášové karty a neví, co dál. Poslední stanoviště větve – střelbu poslepu – plníme asi na desátý hod a dostáváme první dvě části korčule (nebo toho slova na k, tři slabiky a e na konci). Druhá půlka už má mezitajenku a my jedeme tramvají do Zítkových sadů za stálého brejlení do KOCHa. Kterak by tři matematici a informatici měli vrátit diplom.

V sadech ještě chvíli trojúhelníkujeme a po pár minutách už je čas na odevzdání buližníka a získání tří nových šifer. Ve zvířátkách za chvíli vidí Michal mnoho let služby, mě napadá Pravá a Levá a po vítězoslavném příjezdu druhé části týmu (i oni získali úspěšně kaťušu) domlacujeme i dívku s dírkou. Měníme rozložení, ať nás to baví. Vyrážím s Luckou, která vystřídala pouze jméno spoluhráče, příjmení zůstalo. My se vydáme po přivltavské větvi, kucí odbočí po Botiči.

Nad hvězdičkami chvílemi mluvíme a chvílemi mlčíme, šifra je poměrně minimalistická a chce to nápad. Navíc tam trochu hapruje prokleté číslo 26, nicméně za chvíli Lucka kreslí na zadání z neznámých důvodů 4 matematické symboly a já jen smekám klobouček a počítám výsledky. S další šifrou na větvi vím přesně, co dělat, jen zjistit, jak přesně mapovat černá a bílá pole na kartičky s čísly. To je intuitivní a po této rychlovce nezbývá než zneškodnit vesmírnou tasemnici na Vyšehradě. Vše se daří a máme v kapse další kašírku.

Kluci mezitím jednu šifru vyluštili (mince) a druhou už skoro mají (protiklady a tabulka) a tak nás vysílají do parku Družby. Tam nastává mírný šum, neboť nádrž chápeme jako vodní plochu a tak asi dvakrát telefonujeme, načež nás druhá skupina poctí návštěvou osobně – prý jsou kousek a stejně nemohou šifru s antonymy dorazit. Máme to vypočítané, nádrž (uzavřená cisterna) je na světě, právě když z druhé strany parku mává zbytek Bazingy. Kempujeme na nejhlučnější lavičce, z nedalekého stanu se line směs reggae a metalu a motivace rychle doluštit antonyma a lousknout text s čísly je převelká. A to taky činíme – obojí stačilo de facto přečíst.

Taktická domluva – já s Luckou doklepnout větev E, Honza, Michal a Pinda splnit úkol s kartáčkem a rozjet nové 3 větve. Předávám jim třetí buržoáz a postavíme se na zastávku. Nesměle navrhuji zkusit vyluštit trojúhelník, ale kyselý pohled Lucky čitelně říká, že bych tento návrh měl formulovat v jednotném čísle. A má recht, i kdyby padla, kdo by jel do Jinonic? To radši na Jezerce prolezeme celé hřiště, pak ještě jednou dokola a ještě, tudíž šifra je nakonec rychleji vyřešena než nalezena. Hurá, jdeme zesměšnit Goa’ulda! Vtip s Chuckem je sice vousatý, ale naše znalosti jsou značně limitované a index vtipnosti pro přijetí vtipu není extra vysoký:-) Kluci též slaví úspěchy, už mají vyzvedlé další větve, ale světe div se, 5 větví hotových a ani jedna kompletní karluše. Tož to bude asi záměr (nebyl), vzhůru na třetí trojici!

Pokojnou jízdu tramvají (ha, správné nebrněnské pojmenování!) ruší telefonát – jeďte na Vítkov a hledejte u kažny, dementi! Z Ípáku stopujeme autobus znervózněni pánem s berlemi, který jadrně nadává na autobus minulý, který prý nezastavil. Tento to zvládl a z náměstí W. Churchilla (ještě, že jsme nevěděli, že tady strávíme později ve hře asi 4 hodiny) je to na Vítkov co by kamenem dohodil. No, ono by se lépe házelo kamenem z Vítkova dolů, ale nechme to stranou. Po intermezzu s hledáním průchodu a vyšplháním dvoumetrové zdi nakonec šifru nacházíme a střelhbitě ryjeme. Vypadá to tak, že Lucka v první části odhaluje všechny šutry, já jedu odzadu a polovinu jich míjím. Tajenka PARKLA???? je tak pro mě podprůměrnou vizitkou. Doluštění je ale rychlovka a ani nejsem velkým terčem posměchu.

Kucí se mezitím činí, větev I jde prý od ruky, brácha tam pro něco právě běžel, H je pomalejší. Základna je někde u Strossmayeráku. Na Lannovu tedy jdeme my. Drátěné dvojkrychle máme rozpracované rychle, jen nám oběma velmi často přeblikává předek a zadek a víc času trávíme vzájemným vysvětlováním než luštěním. V jednom by to každý z nás měl za půlku času. Bezradný tým se ptá, jestli jsme našli zadání u Klimenta a protože jsme dobrosrdeční, tak po telekonzultaci s Pindou radíme přečíst si pořádně upřesnítko. Pinda navíc diktuje šifru s indexy a posílá nás k Jiráskovu mostu, my naopak kluky poštveme na Štvanici.

Po cestě konečně telefon – I a J hotovy, celkem 7 větví a dohromady 2 katrušky! Tudíž necháme most mostem a jdeme projít bránou, hejhola! Je hluboká noc, efekt je fantastický, efektivita po průchodu taky! Rychle pochopíme fólii, rychle pochopíme strukturu druhé části a rychle vymyslíme strategii – 2 lidi na stanoviště z jedné kartuše (brána), 2 lidi na stanoviště z druhé kartuše (tuším plastika) a 1 člověk doklepnout větev I pro případ, že by šifry v kolečku byly moc těžké. Beru na sebe úděl jednotlivce, Lucka s Michalem vyráží někam ke Krymské a brácha s Pindou k Folimance.

U Jiráskova mostu je kašna, v ní zadání a na něm trojčísla. Grafika z toho kouká už od Karláku, jasné R a P ohlašuje, že 157 je rovná čára. Další přiřazení tvarů a přesné použití semaforu je poněkud oříšek, zvláště když mi chce pomoci neodbytný kolemjdoucí, který hledá ožralého kamaráda a prý to bude určitě v prvočíslech. Nakonec odchází a já za chvíli též. A sice do parku Sacre Coeur, kterýžto mi vygooglí Pinda na telefonu. Prý jim to celkem jde, mají rozluštěnu nějakou tetrisovou tabulku. V parku chvíli hledám skluzavku a okázale ignoruju asi 5 orgů, kteří právě mění směny. Konečně, navíc super zážitek, dokonce dvakrát, jednou na dece, není kam spěchat:-)

Vytáčím další dvě místa. Mezitím volá Pinda, že to mají a jdou na Senovážné náměstí a Lucka, že si vlastně právě uvědomili, že lodě nemusí luštit, protože dle upřesnítka vedou k Folimance. Posílám je tedy na právě odhalené náměstí W. Churchilla a správně odhaduji, že poslední neznámé stanoviště bude mezi Churchillem a právě vytočenými bratry Čapkovými. Kluky posílám po nalezení Senovážného náměstí taky na Churchilla. V geniální úvaze je ale chyba – ačkoli nám šifra z bratrů Čapků nepomůže, stejně je potřeba ji vyzvednout kvůli dílku kartuše. Takže to zbývá na mě, naštěstí jede z Anděla nějaká noční tramvaj. Plán je jasný, vyzvednout Čapky a vydat se pěšky za ostatními, kteří to mezitím vyluští a já vyzvednu i poslední stanoviště kolečka. Jo, jenomže to by nesměl Winston skrývat čtverec s písmeny…

Prý jsme ve vedení! Ale už hodinu nepřichází nápad. Vyplýtvaná jednobitová nápověda. Dvě hodiny bez nápadu. Čekáme, že vše povede zase na základnu, ale asi by to nebyl korektní postup, navíc orgové potvrzují, že bez všech kódů nelze jít dál. A navíc by to bylo i blbě. Tři hodiny, prší, svítá. Pinda s Michalem vyrážejí ze zoufalství na Butovice (řešení trojúhelníku dávno leží ve webinfu). Stále nic. Vyrážím poklusem za nimi. Déšť a běh rozproudí zastydlé buňky, zvuk metra v tunelu nastartuje neurony a při výstupu v Butovicích vím, co se šifrou. Volám Lucce s Honzou, kteří chápou a jdou to zničit. Kluci mezitím vykoukali sv. Vavřince a jdou to pro jistotu vyzvednout, kdyby v tabulce byl ještě nějaký nevkusný krok. Naštěstí není. Centrální dvojice vyzvedává, vytáčí a volá, my vezmeme Nuselské schody a před osmou jsme na základně. Uf, to bolelo:-)

Super další průchod, super laser (nemáme problém ani v extra špatných podmínkách – venku, cca 1,5 metru), napětí kypí. V naší čtvercovomřížkové anabázi jsme se propadli na třetí místo a jestli webinfo chápeme správně, tak oba vedoucí týmy dřepí už hodnou chvíli na následující šifře. Na Santošce.

Opět tramvaj z Ípáku (pro mě dnes asi popáté), výstup na Andělu a běžím pro zadání. Devět hodin. Usazujeme se v parku a zbytečně, naprosto zbytečně příliš analyzujeme konkrétní slova. Složité matematické konstrukce nenesou ovoce, z nutnosti internetu začínáme být trochu zpruzelí a trudomyslní. Řešení se pouze vzdáleně dotýkáme. Mekáč to už taky nespraví a tak smíření vyrážíme do cíle.

A to je vše. Stručná reportáž se rozrostla na několik stránek. Letošní Matrix byl totiž opravdu nabitý. Perfektní dramaturgie chaotické části způsobila povedené rozstřelení týmů tak, že se potkávaly náhodně a každému se dařilo na jiné větvi. Příliš těžké kolečko asi mohlo být lehčí, nebo alespoň různorodější. Většina šifer z kolečka vypadá na první pohled dost podobně a většinou nevábně. V kombinaci s krizovým časem, kdy se tyto šifry vyzvedávaly, to bylo mírně smrtící. Líbila se mi možnost přijít si na princip propojení obou částí. Z šifer, co jsem luštil – skvělé hvězdičky, pamflet s nápadem, prší kuku a mnoho dalších. A hlavně – příběh a atmosféra. Nerušilo, dokreslovalo, fascinovalo. Orgové, tisíceré díky!!!